Paramisa z programu hry: Cesta k Paramisa Něco energického, plného, silného. Navzdory vlastní únavě, času, tíze. Živelného, bujného, životadárného. O životě, o radosti ze života, z radosti ze života. Po tom jsem toužila na sklonku roku 2004, kdy budoucí inscenace začala pozvolna vznikat, zatím jen v tušených vizích. Literárním východiskem budoucí inscenace byla kniha paní Hübschmannové Romské pohádky. Slovo z názvu knihy - pohádka (v romštině Paramisi) nevystihuje význam, který si pod tímto pojmem v prvé řadě představíme. Paramisi není určena především dětem. Nevychází z pevně stanoveného černobílého systému dobro - zlo. Je spíše alegorií nevyváženého, spletitého, nepředvídatelného a překotného reálného lidského života. Sbírka zaznamenává autentická vyprávění lidových romských vypravěčů, která se po generace dědila jen v ústním podání. Text sbírky není "literárně" upraven. Je ponechán v syrové a otevřené podobě, obsahuje v sobě stylizaci, zkratkovitost, pádnou zhuštěnost a právě těmito vlastnostmi se stává neodolatelně inspirující a provokuje k převedení do divadelní řeči jeviště. S paní Hübschmannovou jsem se osobně setkala v Romském muzeu, kde měla přednášku. Vrhla jsem se na ni dychtivě ve snaze vše jí vypovědět a dostat od ní absolutní požehnání, ale – k mému velkému překvapení – paní Milena se zhrozila. Odmítala mít s naším projektem cokoli společného. Odváděla pozornost od své knihy a poukazovala na moderní literární díla současných romských spisovatelů a jejich knihy vydávané po roce 1989 ve snaze mne na ně nalákat. Líčila jsem jí své okouzlení příběhy z její knihy, o tom neotesaném, naivním humoru, ... a to ji uvádělo v ještě větší zoufalství. Pod tíhou mé dotěrnosti postupně přiznávala proč. Vyprávěla mi o jednom veřejném čtení své sbírky pohádek, kterého se účastnila jako host. V obecenstvu byli jak Romové, tak Neromové. Ti první brali text vážně, druzí se mohli potrhat smíchy. A paní Hübschmannová se styděla za povrchní posměch. Vnímala své dílo, na kterém pracovala po mnoho let, jako hluboce nepochopené. Gádžové nebyli schopni odhalit skutečný a vážný smysl významů, které text přinášel pro Romy. Byla jsem zaskočena. Od paní Hübschmannové jsem tohle nečekala. Jistě jsem věděla jen to, že odradit se nenechám. Od tohoto setkání nabrala má práce náležité obrátky. Plně jsem si uvědomila, že právě tento okamžik střetu s paní Milenou je pro mne stěžejní. O své práci jsem začala uvažovat z úplně jiného úhlu a mnohem hlouběji. Díky „konfliktu“ s paní Hübschmannovou jsem nalezla inscenační klíč, způsob, jak celou hru pojmout. Přestala jsem text nahlížet z hlediska povrchního okouzlení a začala pracovat na způsobu, kterak skrz dramatické uchopení významů textu dojít k zobrazení romského životního pocitu. A současně jsem byla přesvědčena, že se nemusím vzdávat původního podnětu, a že hluboký význam se nemusí vylučovat s kouzlem prostoty a vtipu, který príběhu dodává energii a životnost. Uvědomila jsem si, že se neobejdeme bez osobního setkání s Romy. Setkání bylo natolik silné, že jsem měla pocit, jako bych se náhle propadla do jiné dimenze času, prostoru, lidských vztahů. Zatoužila jsem po společné práci na jevišti, jejímž výsledkem by nebyla gádžovská hra na romské téma, ale společný cigánsko – gádžovský počin vypovídající o nás i o nich, o našem společném tvůrčím střetu, o našich vzájemných vztazích a pocitech. Tušila jsem, že tahle cesta nebude jednoduchá. Nebyla. Naprostá většina práce na inscenaci se neodehrávala v tvůrčí oblasti. Nejdůležitější a nejtěžší práce probíhala v oblasti mezilidského dorozumívání a vzájemného pochopení. Získat romského herce či muzikanta znamenalo seznámit se s celou jeho rozsáhlou rodinou (někdy i se sousedy) a všem podrobně vyložit náš úmysl. Trávili jsme hodiny v romských domácnostech, byli štědře hoštěni, rozebírali společenskou situaci a nadávali na gádže i cikány. I když jsme všchny přesvědčili, nebylo vyhráno. Potýkali jsme se s odlišným způsobem pojetí práce. Nebylo lehké vysvětlit, že ta usilovná a soustavná dřina trvající celý rok opravdu někam vede. Byly chvíle, kdy jsem ztrácela naději a nevěřila, že hru dokončíme, nebo se budeme muset uchýlit ke kompromisu a zůstat jen u gádžovské interpretace romského tématu. Nakonec se přece jen, v rámci 7. ročníku Festivalu divadla Líšeň, odehrála předpremiéra hry. Dvacet minut po plánovaném začátku představení se sál začal nekontrolovatelně plnit romským publikem, které konečně dorazilo z města. Většinou šlo o rodiny našich účinkujících. Poté, co se všechny podařilo jakž takž usadit, začalo představení s modlitbou v úvodu: Sladký, požehnaný, spravedlivý, ať se děje po právu! Na scénu nastoupili cikáni vedle gádžů. Když zazněla romština, Romové okamžitě živě reagovali s vědomím, že tahle narážka patřila právě jim, zatímco ostatní byli odkázáni na vysvětlující komentář vypravěčky a reagovali až po chvíli. Vznikal tak příjemně napínavý pocit vzájemné odlišnosti a současně soudržnosti při společné hře mezi hledištěm a jevištěm i v hledišti samotném. Během práce jsem často myslela na paní Milenu Hübschmannovou. Chtěla jsem se s ní znovu setkat. Chtěla jsem jí napsat o tom, co se u nás děje. To se ale během intenzivního zkoušení měnilo nečekaně a závratně každým okamžikem. Neměla jsem čas. A tak jsem se těšila, že až jí představení zahrajeme, vypovím jí pak všechno najednou. Paní Hübschmannová zemřela v Jižní Africe při autonehodě čtrnáct dní před prvním uvedením Paramisa.