Putin is Skiing /a play about the birth of a killer/

Groteskněinsitní forma připomene někdejší Klestilové opus Standa má problém v režii Karla Krále, který stvořil podobné domácí panoptikum s dvourozměrnými papundeklovými loutkami s reálnými hlavičkami. Putin lyžuje by mohl být označen i za morytát svého druhu, protože příběh báťuškova pochodu na Moskvu je hrůzostrašně absurdní. Matrjošková loutka Putin (s autentickou tváří) se dá vodit z různých stran, třeba jí náhle „narostou“ chapadla jako chobotnici, pak jezdí na lyžích i v tanku, létá jako raketa a koupe se ve zlaté vaně ovíván dívkami. A Lenin a Stalin se nad ním vznášejí jako dobromyslní kmotři.
Všechno obstarávají dva výborně disponovaní herci, kteří nejenom umí hrát z různých zákoutí zvláštní dekorace, ale jejich vypjatě expresivní styl žene inscenaci k působivé jarmarečnosti. Vylézají z podsvícených šuplat stolu, zapalují plynometem svíčky za zemřelé, přetělesňují se v teroristy i oddané úředníky. Když se pak rozeběhnou podivuhodné teroristické útoky od Moskvy až po Beslan, do zásuvek padají plechové siluetky neznámých lidiček. Hoši si je pak připnou na své mantly jako metály…Režisérka Pavla Dombrovská obstarává k „dění v psacím stole“ věcný komentář – čte vybrané pasáže z Politkovské knihy a divák si postupně uvědomuje obludnost reality, kterou zatím vnímal jako roztříštěný sled událostí v daleké zemi. Jen Dombrovské záměrně neherecký projev je drobnou vadou na kráse, asi by vyšlo lépe, kdyby se text četl s potřebnými významy a akcenty.

To, že se inscenace opírá o texty ruské novinářky Anny Politkovské, před časem zavražděné v Moskvě, pro mne samotného znamená silný osobní zážitek. Anna Politkovská byla mou novinářskou kolegyní a osobním přítelem. Děkuji vám, že jste zvolili právě její slova k zobrazení dnešního Ruska.
S přátelskou úctou
Jaromír Štětina
23/11/2010

Před pouhou dvacítkou diváků, zcela stranou od společenského života, předčítá z deníku novinářky Anny Politkovské a propůjčuje tak hlas kritičce putinovského režimu, která byla zastřelena neznámým pachatelem v roce 2006. Společně žalují bývalého ruského prezidenta a nynějšího premiéra z tolerování, či dokonce podporování terorismu, omezování osobních svobod a donebevolající nadutosti.
Ošuntělý stůl se zásuvkami ožívá díky dvěma hercům, jejichž vynalézavé groteskní gagy zdaleka nepředstavují pouhé ilustrace k epizodám předčítaným Dombrovskou z knihy. Většinou jsou natolik životné a mnohovýznamové, že má divák co dělat, aby stíhal sledovat pohyb divadelního znaku a kontexty metafor. Ze stolu vyskakují zásuvky coby problémy, které se Putin snažil „strčit do šuplíku“….Inscenace je tvořena pozoruhodnou kombinací činohry s divadlem objektů a vytváří tak originální „loutkovou“ politickou satiru, jakou od časů scénického čtení Karla Krále Standa má problém české divadlo snad nepamatuje.
Brněnská divadelnice se zcela ztotožňuje s pohledem Politkovské a nijak neusiluje o politickou korektnost či vyváženost. Naopak předkládá zcela jednostranný, antiputinovský obraz Ruska posledních let a vytváří tak – na naše poměry – vzácně vyhrocené, ryze politické divadlo… 

Dění v tísnivém, tmavě hnědém vojenském stanu je koncentrováno k již značně opotřebovanému dřevěnému stolu, který slouží jako hrací plocha. Desku stolu proměňuje Kniha jejím kolmým zvednutím v promítací plátno, za které je zároveň možné schovat a nachystat potřebné rekvizity. Povedené jsou symbolické scénické obrazy, jako například sfoukávání svíček za zabité novináře a jejich „pohřbívání“ do polorozpadlých šuplíků, méně již přehnané snahy o karikaturu hloupých ruských přisluhovačů Putina (s nezbytným kozáčkem na ruskou hudbu)….
…Pavla Dombrovská předčítá z knihy Ruský deník přímou obžalobu Putina za události v Dubrovce, Beslanu či mu dává vinu za vyvraždění politicky nepohodlných osob. Ironicky kritizuje snahu se vylhat z odpovědnosti. Smutně bezmocně vzhledem k nastíněným událostem vyznívá jmenování nového prezidenta, Putinovy „přílohy“, stoupence Medvěděva. V lavinové smršti zločinů (promítání počtu mrtvých osob na desku stolu evokuje seznamy mrtvých na stěnách vzpomínkových míst) převažuje celkové agitační vyznění stoupenců bojovníků za svobodu více, než samotná scénická podoba představení. Počáteční hravost loutek se mění v stále sílící pocit politického boje za padlé, kterému však chybí alespoň částečný odstup. 

Jistě, politické divadlo má být zaujaté, to je v pořádku. Ale nemusí být demagogické. Může pracovat s nečekanými informacemi (nic, co v knize a představení zaznělo, už nebylo dříve uvedeno např. v běžném zpravodajství České televize), mohlo by přemýšlet, proč jsou věci tak jak jsou, místo patetického zvolávání u kormidla jsou svině, probuďte se!
Poté, co jsem u Vrchního soudu vystoupal s Procesy Spitfirů k samotným vrcholům divadelního umění, jsem byl nucen s Depresivními dětmi sestoupit ke dnu téhož, aby mě Líšeň dovedla do samotného zapáchajícího podsvětí divadla…. 

Obsah: beslanská tragédie, teroristé v Divadle na Dubrovce, zavraždění ruští novináři, Čečna a mnoho dalšího. Všechno, před čím jsem šťastně ujela. Ano, je to dobré spasit se, odjet a více nevzpomínat. Jistě taky soucítit, občas tam pobýt, a upřímně řečeno mít radost z toho, že všechno to je někde daleko. Že se mě to už příliš netýká. Problémů je pochopitelně dost: „byznys“, cizinecká policie, hledání bytu. Život emigranta není lehký. Proto občanský postoj, smělost a angažovanost českých herců a režisérky Pavly Dombrovské v ruském tématu a současných ruských problémech nevyvolává jenom nadšení a údiv, ale u mě osobně i stud. Jsou to Češi a znepokojuje je to! Nelitují úsilí ani peněz a něco dělají. Ve skutečnosti jsou znepokojeni víc než já, stále ještě občanka Ruska. Pravdu měl jeden z nás, který se vyjádřil v tom smyslu, že jsme „salámová emigrace“. Přijeli jsme za ekonomickým blahobytem a klidnějším životem. Přijeli jsme užívat si, ne tvořit. Škoda? Jistě. Ale položit si tyto otázky ve mně vzbudila právě tato inscenace. Ne ten, který na nás útočil zmíněnou definicí. I když má svým způsobem pravdu….
…Uprostřed otevřeného jeviště stál obrovský účetnický stůl se zásuvkami. Z nich vytahovali herci Divadla Líšeň své loutky a rekvizity pro svoji hru. Říkala jsem si: opravdu bych nechtěla být jednou z loutek tohoto byrokratického stolu. To by totiž znamenalo jedno: moje osobní svoboda je jen mou iluzí, kterou se chlácholím při svých pražských starostech o chléb svůj vezdejší a pokusech o nadhled nad událostmi v Rusku.
Nasťa Astašina (bývalá herečka divadla Dřevo, od začátku 90. let minulého století žije v Praze)