Requiem for a House (an Evil Play)

Requiem for a House (an Evil Play)

A slapstic puppet about life and death in consumerist society.
A dark glove puppet thriller about our shared passions, sex, violence, brutality and disgust, replete with the most revolting aberrations – in a word, all that makes us feel fine.

Written by Pavla Dombrovská and Lisen Theatre
Direction: Pavla Dombrovská
Music: Tomáš Vtípil
Stage design: Antonín Maloň a Luděk Vémola
Puppets: Petra Kubáčková
For adults 15+
Duration: 60 minutes

Technical specifications:

  • Duration: 50 minutes
  • Stage dimensions: 4 x 4 x 4 m (width x depth x height)
  • Setup time: 3 hours
  • Disassembly time: 1 hour
  • Darkness needed
  • 400V/16 A (230V after consideration)
  • Max stage height 40 cm, audience risers are convenient
  • Performance uses open fire (kerosene soaked cloth stripes in a metal construction, the scene cannot be left out) – description

About

The production is loosely inspired by the poetics of folk coffin plays (similar to French melodrama), but is not based on any concrete literary, visual or scenic source. The strongest initial impetus for creating it was a hazy feeling of terror of common and everyday objects surrounding us, which on the one hand seem to be our innocent servants, and on the other offer one of the most humiliating forms of death.

A glove puppet has the power to represent things so grotesque, fantastic and dark, that a live actor could never succeed in expressing. The body of this “special” puppet is constituted by a part of the human body, an arm, which is transforming itself into a character and crates an illusion of an independent acting being. The changes and relations between the parts and the whole of a live and illusive substance raise inexpressible amazement – alluring and repulsive at the same time.

 

Punch and Judy z Česka
Silvia Brendenal
Magazin fűr puppen, Figuren und Objekttheater /2004 /z recenze na loutkářskou část festivalu UNIDRAM 2004 v Postupimi
…Domovní requiem, tak se nazývá nemilosrdná maňásková inscenace divadla Líšeň, kterou považuji za událost loutkářské části festivalu. Tato hořká a zlá groteska „o životě a smrti konzumní společnosti (sic!) zobrazuje lidskou zkaženost a vypráví o ní drastickými prostředky pouličního divadla.

 Scéna – plechový objekt připomínající ponorky Julese Vernea – nabízí v různých úrovních pohled do struktury společenského života. V podzemí sídlí krysy, na ulici jejich krotitel, ještě výš žijí maloměšťáci se všemi svými nesplněnými vášněmi a chtíči, hned nad nimi vykonává svou službu lehké řemeslo a úplně nahoře si anděl zoufá nad svým dílem. Na konci jen zaniká, co zaniknout musí. Krev teče proudem a Radim Babák, Pavel Novák a Luděk Vémola přijímají potlesk za svou vynikající hru s bizarním loutkovým souborem.  

 

Šerosvit se nekonal
Vladimír Just
Divadelní noviny, listopad 2003 /z článku o festivalu Spectaculo Interesse/
….To, co je v činohře tohoto typu mnohdy primitivním návratem k samoúčelnému naturalismu (soulože, znásilnění, vraždy, drogy, krev, automobilové honičky), bylo v provedení brněnských loutkoherců a jejich plechového černého spektáklu groteskní jevištní poezií. Dokazují, že prvními světovými „cool“ či „fuck off“ dramaty byly české rakvičkárny…“

 

Ostrava opět srdcem loutkářského světa
Petr Pavlovský
Loutkář 6/2003
…jeho noční, venku hrané Domovní requiem by se také mohlo jmenovat Na plechárně, protože důmyslná a složitá scénografie z ničeho jiného než z plechu nebyla. Drsný materiál byl apriorním výrazem drsného obsahu a samozřejmě implikoval a bez nebezpečí poškození umožňoval i drsné zacházení. Byla to moderní maňásková groteska (se zcela zakrytými herci), která nejenom mírou drastičnosti, brutalit, perverzáren a prasáren všeho druhu, úchylek nad pomyšlení odporných a vášní nevýslovně ubohých, ale i uměleckým účinem a v neposlední řadě vkusem, předčila všechna cool dramata, co jsem jich kde viděl.

 Základem byl, jak jinak humor, vyplývající mnohdy už z pouhé transpozice všeho odporného na periferii dnešní civilizace do světa maňásků. Opět se potvrdilo, že loutkové divadlo má sice svá omezení, ale na druhé straně má i četné „komparativní výhody“, významové prostory, kam za ním ostatní divadlo nemůže, i kdyby se jeho herci přetrhli (což pro maňásky, jak jsme viděli, není sebemenší problém). Bylo to divadlo navýsost současné, veskrze loutkové a totálně kontaktní, divadlo, které se směle může poměřovat se současnými výboji evropského divadelnictví. K jeho ocenění snad porotě chybělo více mladické otevřenosti a citu pro bolesti té euroamerické civilizace, ve které dnes žijeme… 

 

Dopis od výtvarníka Milivoje Husáka
21/3/2005
… šílená, z odpadu zplichtěná scéna, jakýsi děravý zikkurat končící rachotící plechovou karikaturou obydlí. Odporní lesklí maňásci, tančící krysy, ze strojku na maso padá sekaná, létají krvavé kosti, z děr stříká krev a nakonec celá tato Sodoma – jako v Zeyerově Domu U tonoucí hvězdy – snad – očistně shoří. Vše je hlučné, vlezlé, odporné. Skvělé, k mezi fyzického zhnusení dovedené představení, třeskutá moralita, jejímž kmotrem by mohl být Josef Váchal, říznutý ovšem vším tím, co lze dnes na jevištích spatřit. 

 Zvláštní moment: hnus je asi mnohem silnější, je-li zprostředkován čímsi jako odpadky hmoty, než hereckou akcí živých herců, snad pro tu odosobněnost, která snese všechno. Moralita, která stylizuje zlo do obludné, hypertrofované podoby – to je základ všeho lidového čtení, kramářské písně a „pokleslé“ literatury. A ještě hlubší základ toho všeho je biblická věta o „mzdě za hřích, kterou je smrt.“  

 

Divadlo z jiné planety
Tomáš Vokáč
Divadelní noviny, listopad 2003 /z článku o festivalu …příští vlna/next wave…/
…Brněnské divadlo Líšeň odehrálo hrubou, brutální, perverzní, temnou, ale především groteskní a parodickou loutkohru Domovní requiem. Pomocí figurek, jako je prostitutka, houmlesák, prostoduchý frajírek nebo nenormální pár postarších manželů, zesměšňuje představení život současné konzumní společnosti. Každá z nich má určitý stereotyp a zvláštnost, které ji nakonec zahubí. 

 Prostitutku například rozsápe vlastní červený telefon, prostředek jejího výdělku. Manželskému páru, který neustále sleduje televizi, je tato magická skříňka implantovaná přímo do hlavy, a jak říká papírová hlava hlasatelky, už je nikdy neopustí. Na to vše dohlíží loutka anděla v růžovém kostýmu… Herci pracují s absurdním humorem a vytvářejí divokou frašku. Loutky se navzájem nešetrně tlučou, nadávají si, likvidují se, což patří do každé správné rakvičkárny. Propracovaná výprava, mnoho scénických nápadů i výrazný světelný a hudební doprovod vytvářejí z tohoto představení zábavnou loutkářskou coolness grotesku.

 

Contact Us