Kateřina Slámová Bartošová

V sídle Divadla Líšeň, na zahradě u Pavly a Luďka, rostla švestka,

na které se víc jak desetiletí nic neurodilo. Její majitelé o ní a s ní ale mluvili s laskavostí a  znovu jí dávali šanci.

A pak přišla sklizeň. Obrovská sklizeň.

Tato zahradnická vzpomínka je pro mě metafora jedné z nejhezčích charakteristik Divadla Líšeň, které

neztrácí víru v životaschopnost stromů, míst a lidí.

Starých divadelních sálů navržených k demolici, opomíjených zahrad a zapomenutého publika. Otevírá odložená, ale důležitá témata a nechává si čas na hledání vhodných prostředků pro jejich vyjádření. Jsem ráda u toho.

Možná se jim tehdy jen nechtělo kácet. Ale jinak všechno platí.