Luděk Vémola

Dlouho 

jsem si myslel, že divadlo je, když se vezme hudba, prostor, text, kostýmy, rekvizity, herec a jeho divný pohyby a všechno se to udělá trochu špatně, protože je toho hodně.

Poprvé

mě divadlo zaujalo až když jsem viděl představení Piškardendulá (Věra Říčařová a František Vítek) a poté Betlém (Eva Tálská/Studio Dům). Vytvářely dokonalý vlastní svět, do kterého mě bavilo se zasnít. Zásluhou mé tehdejší dívky jsem se ocitl ve Studiu Dům a sledoval, jak se takový ucelený svět vytváří. Stále jsem měl v plánu dostudovat matematiku a stát se učitelem – to že se mezitím učím, jak dělat dobré divadlo, jsem si vůbec neuvědomoval. Ve Studiu jsem potkal Pavlu, se kterou mě bavilo si povídat o divadle, o umění a o životě. Vůbec by mě tenkrát nenapadlo, že s ní strávím život vytvářením vlastního divadla.

Kouzlo

loutek jsem pochopil, když mi Eva Tálská dala do ruky marionetu Tondy Maloně. A já, do té doby ostýchavý introvert, jsem ke svému vlastnímu údivu začal Evě tykat a dělal si z ní srandu. Když jsem loutku nesměle vracel, paní Tálská měla takový zvláštní potutelný úsměv.

Jednou

se mě někdo zeptal, co mě na divadle baví nejvíc – a já odpověděl, že couvání s vozíkem. A něco na tom je. Mě fakt baví, že při tom našem způsobu života potřebuju občas svařovat; najít postavě správný hlas; sestavit účetní saldo; udělat kozáčka; napsat něco v html; zahrát nějakou muziku a couvat s vozíkem!

Povídání o tom, jak jsme s Pavlou začali zakládat vlastní divadlo najdete v Divadelním deníku.