Divadlo Líšeň a Ukrajina – reportáž z cesty
Ukrajinu navštěvujeme od roku 2006. Naposledy jsme v pěti ukrajinských městech hráli letos v dubnu v rámci Festivalu vzájemnosti. O cestě zemí čelící ruské agresi píše Pavla Dombrovská:
DIVADLO LÍŠEŇ A UKRAJINA
Divadlo Líšeň nese název místa, v němž žijeme a tvoříme, ovšem rádi a často vyrážíme na cesty blízké i daleké, po ČR i celé Evropě.
Je však jedna země, kterou vnímám nejosobněji, a cesty do ní patří k těm nejzajímavějším. Ukrajina. A protože ji navštěvujeme opakovaně, dovolím si zavzpomínat. S Ukrajinou nás propojuje temná minulost z dob okupace Sovětským svazem. Jenomže zatímco my jsme se vymanili z těch dekadentních dob, určeným nám „na věčné časy“, lidé v Ukrajině takové štěstí nemají a o svobodu bojují za cenu statisíců ztracených či zmrzačených životů a utrpení celého národa.
V Ukrajině jsme hráli několik našich inscenací v průběhu let 2006 až 2015, celkem sedmnáctkrát. Za tu dobu se nám země proměňovala před očima. Pamatuji si na první zájezd do Užhorodu s našimi dvěma malými dětmi, díky čemuž jsme vnímali především veřejný prostor – ulice, náměstí, hřiště. Jako bych se vrátila do totalitní doby, kdy i životní prostředí odráželo rezignaci a lhostejnost společnosti. Utkvělo mi dětské hřiště poseté střepy rozbitých lahví. Už tehdy jsme však zaznamenali náznaky změny – exkluzivní kávu jsme si dali v nové moderní stylové kavárně otevřené navzdory rozkopanému náměstí.
O pár let později jsme dvakrát navštívili festival ArtPole ve venkovské oblasti Němirova. Hráli jsme venku na louce – ve dne, o půlnoci i nad ránem, vždy pro několik set lidí. Uchvátila nás nádherná příroda, mohutný Dněpr a neodolatelná vesnická pohostinnost, díky níž jsme se vraceli o několik kilo těžší. Hráli jsme tehdy rusky, což pro nás bylo nejjednodušší, a nijak jsme se nad tím nepozastavovali.
V roce 2014 Putin zaútočil na Ukrajinu – „zelení mužíci“ obsadili Krym a začala válka a okupace nejvýchodnějších částí země. Tyto události zasáhly i naši práci. Přestože jsme inscenaci Putin lyžuje (na námět textů zavražděné novinářky rusko-ukrajinského původu Anny Politkovské) uváděli již od roku 2010, teprve tehdy mnozí pochopili, proč tak naléhavým a vytrvalým způsobem „varujeme před Putinem“. Zájem o naše představení se náhle zvýšil. Spolu s ním jsme organizovali debaty s novináři, aktivisty, politiky o situaci v Rusku, na frontě, v Ukrajině. S proukrajinskými organizacemi a přáteli jsme pořádali veřejné akce na podporu napadené země – četli na ulici před ruským velvyslanectvím texty Petry Procházkové, která tou dobou pobývala v blízkosti fronty, zpívali ukrajinskou hymnu na náměstí, výtěžek z akcí jsme posílali na pomoc potřebným … A já jsem si tehdy chvíli naivně myslela, že už konečně všichni pochopili, jak zrůdný je Putin a jeho militantní agresivní teroristická politika a teď už se celý demokratický svobodný svět spojí a bude účinně podporovat Ukrajinu až k jejímu vítězství. Ale zájem o Ukrajinu i naše akce na její podporu postupně ochaboval. V jedné z debat po představení prohlásil poslanec a místopředseda Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny Bohuslav Chalupa (ANO), že pokud Rusové už mají Krym, tak dál už nepůjdou. A stejně jako tehdy i dnes pociťuji bezmoc, protože právě tato neochota nahlédnout rozsah ohrožení nejen Ukrajiny, ale celého demokratického evropského prostoru a neschopnost rozhodně a nekompromisně reagovat, inspirovala Putina k další invazi. Tehdy i dnes.
V roce 2015, rok po Majdanu, kdy Ukrajina jednoznačně určila své demokratické a proevropské směřování a záhy byla zákeřně napadena Ruskem, jsme s inscenací Sávitrí navštívili města Kyjev, Vinnycja a Lvov. „Vrať mu zemi, kterou musel opustit!“, požaduje princezna Sávitrí spravedlnost od Knížete Smrti – najednou naše poetická stínohra na motivy staroindické báje z Mahábharáty rezonovala zcela současně. Zahajovali jsme tehdy festival v Akademickém divadle loutek v Kyjevě, pár kroků od Majdanu. V publiku byly také děti – utečenci z vybombardovaných a okupovaných oblastí. Přítomni byli ale také houf reportérů, televize, členové prezidentské ochranky a manželka ukrajinského prezidenta Maryna Porošenko. Tehdy naposledy jsme hráli v ruštině, což již budilo mírný údiv, ovšem děti z Donbasu to naopak uvítaly, protože pocházely z rusky mluvících oblastí a ukrajinštinu se teprve učily.
Nešlo si nevšimnout, že se Ukrajina prudce proměnila. Po dekadentní rezignaci nebylo stopy. Všude uklizeno, projevy národního sebeuvědomnění byly patrné všude – i obyčejné vesnické ploty na nás zářily modrožlutě. Z veřejného prostoru zmizel alkohol – jednoho večera jsme se u příležitosti jakési městské slavnosti marně sháněli po lahvince – alkohol se prostě na ulici neprodával.
V Kyjevě jsme bydleli v hotelu Ukrajina a z výšky shlíželi přímo na Majdan. Rok po krveprolití, které se zde odehrálo, bylo náměstí stále pietním místem (a je dodnes). Připomínalo hřbitov. Fotky zavražděných demonstrantů obklopovaly vzkazy od blízkých i dětské obrázky, svíčky, květiny. V hotelu Ukrajina tyčícím se nad náměstím jsem první noc neusnula. Mísily se mi obrazy ostřelovačů ve vrchních patrech a současně foyer, do něhož nosili raněné a umírající, jejichž krev se rozlévala po světlé dlažbě. Hotel jako svědek vrahů i obětí. V každém z náměstí měst, která jsme navštívili, byla pietní místa padlých hrdinů.
Tehdy, v roce 2015 to byly ještě jen takové ostrůvky bolesti. Nyní, v dubnu v roce 2024, jsou to již dlouhé řady panelů, z nichž shlíží portréty padlých a plní celá náměstí. Prorůstají nekompromisně veřejný prostor a z náměstí se řadí i do přilehlých ulic. Není možné minout pohledem pohled hrdinů vyobrazených v nadživotní velikosti.
Podle data narození tři generace mužů a žen zavražděných teroristickým brutálním nesmyslným režimem putinovského Ruska. Tato místa bolesti se stávají součástí rušného městského života. Sousedí se zahrádkami kaváren a restaurací s vynikajícím borščem, saláty, vareniky, holubky a dortíky, na kterých jsme si tolik pochutnávali … pod pohledy padlých. Rozporuplnost situace podtrhuje i neodolatelně vtíravá jarní atmosféra – dubnové slunce a vonící kvetoucí keře a kvítí, prudce jasně zelené první lístky stromů, rozkvetlé tulipány hýřící barvami – jaro v rozlehlých parcích s mohutnými stromy, v krásných městech s velkolepými bulváry a chrámy se zářícími zlatými a modrými kopulemi, z nichž přechází zrak. A lidé se fotí pod rozkvetlými stromy, popíjejí v kavárnách a stylových restauracích, korzují v parcích. A v kontrastu s tím vším zejí nepřehlédnutelné detaily utrpení – tu roztříštěné či izolepou slepené okno, v pečlivě uklizené ulici torzo ohořelého zbořeného domu, smuteční kytice na prodej, květiny s černými stuhami u míst, kde vraždily rakety či drony, lidé v černém mezi panely hrdinů přinášející další a další kytice a svíčky, na ulici tu a tam míjející tváře, z nichž je patrná bolest. Neustálé pohřební průvody. A houkání sirén ohlašující poplach.
Střet s tímto projevem války jsme zažili jen několik hodin po příjezdu ve městě Rivne, v blízkosti polských hranic. Po mnohahodinové cestě, čekání na hranicích a příjezdu nad ránem, pár okamžiků po usnutí, nás budil poplach. Odmítla jsem ho vzít na vědomí, totální vyčerpání a touha spát byla silnější. Ráno jsem přece jen měla výčitky svědomí, že jsem takto bezpečnostně selhala. Situace se změnila s dalším městem, které jsme navštívili. V Černihivu, který je v blízkosti běloruských a ruských hranic, den před naším příjezdem, zasáhla raketa hotel. Mnoho mrtvých i zraněných. Ten dům byl ve hře i jako naše možné ubytování. Nakonec bylo rozhodnuto pro ubytování ve vedlejším hotelu. Také v něm výbuchy vyrazily několik oken. Po zasaženém domě zbyla zeď a za ní několikapatrová hromada suti. V blízkosti zasypaná zničená auta, roztržené a ještě živé mohutné větve plné těch jarních zelených lístků, všude střepiny skla, a nejen vysypaná okna – přímo vyrvaná i s kusy zdí. Do Černihivu jsme přijeli v den smutku za oběti ruského teroristického útoku. Tady jsme si plně uvědomili, že jsme ve válce. Bylo to o den a o pár metrů...
Po pár nocích důsledného chození do krytu, z nichž některé noci byly i dvoupoplachové, jsem se začala nacházet v mátožném stavu a pochopila, proč místní i přes reálné nebezpečí ohrožení života do krytu nechodí. Koupí si špunty do uší a sirény většinou ignorují. Nedá se tak žít dlouho. Bizarní momentku jsme zažili nad ránem v Ivano-Frankivsku, který je již v západní části Ukrajiny, v blízkosti polských a slovenských hranic. Po dvouhodinovém poplachu jsme vylezli z prašného studeného krytu na ulici – v pyžamu, bundě, spacákem přes hlavu…. a na cestě k hotelu, který byl přes ulici, jsme potkávali lidi, kteří šli normálně ráno do práce. V tu chvíli mi bylo jasné, že chození do krytu je jakýsi luxus, který si místní pracující běžní občané nemohou dovolit.
Díky poplachu jsme zažili i milou chvilku nečekaného setkání. Sotva jsme dojedli opět vynikající oběd v italské restauraci, už jsme prchali na dvorek a lezli do hluboké „díry v zemi“ za plechovými dveřmi. A tam se setkali s hloučkem děvčat pracujících v restauracích. Zvědavé vyptávání skončilo malým improvizovaným koncertem – moje píseň o divokých husách a touze letět s nimi v hejnu, měla v hlubokém sklepení jedinečné vyznění i ohlas.
Když byla schválena americká pomoc Ukrajině, Rusové zareagovali zvýšeným bombardováním, cílem byly především elektrárny. Právě jsme vyjížděli z Kyjeva, když Air-alert, bezpečnostní aplikace v mobilech, začaly houkat letecký poplach. Pokračovali jsme v cestě. Nepříjemný pocit bezmoci opět kontrastoval s jásavou barvou čerstvě vyrašených lístků břízkových lesíků podél cesty rozlehlou krajinou. Během několika minut se na mapě aplikace celá Ukrajina postupně barvila do tmavě ruda… Asi po půlhodině alarm končil a hlas z aplikace popřál, ať nás provází síla. Za nějakou dobu se vše opakovalo. Během cesty jsme plánovali červencový zájezd na festival v Avignonu. Road office na cestě za poplachu. Je to divný pocit, že vedle světa, v němž jsme, existuje ještě jiny, bezpoplachový, kde lidé normálně žijí a v noci spí.
Přesto, že jsme tohle zažívali, vůbec jsme nepochybovali, že jsme tu správně, že naše práce má tady i teď velký smysl. V rámci Festivalu vzájemnosti jsme během tří dubnových týdnů uskutečnili 20 akcí ve městech Rivne, Žytomyr, Černihiv, Kyjev a Ivano-Frankivsk.
Reakce publika byly velmi emotivní a vroucí. Potlesky během představení i ve stoje na konci, objetí, společné fotografie a dokonce došlo i na dárečky a sladkosti. Z každého setkání jsme cítili vděčnost, že jsme přijeli i v takové situaci. Místní média o celém Festivalu vzájemnosti i o našem divadle točila reportáže. Divadla, v nichž jsme hráli, nás zvala na svá představení. Jedinečným zážitkem bylo představení ve velkolepém starobylém divadle v Černihivu, pojmenovaném po Tarasu Ševčenkovi. Raketa tam před půl rokem probořila strop, ale místní umělci to nevzdali a divadlo v omezeném režimu funguje dál. V naší přítomnosti se odehrála Ševčenkova dramatická báseň „Slepec“. Kvůli bezpečnostním omezením diváci seděli v několika řadách přímo na obrovském jevišti – na předscéně za oponou. Takže když se opona zvedla, ocitli jsme se rázem jakoby uvnitř velkého spektáklu, realizovaného celým tvůrčím kolektivem divadla. Herci činohry, baletu i orchestru hráli (a s vědomím přítomnosti i žili) příběh z historie ukrajinských kozáků rezonující v současné situaci jako vroucí výzva k boji za svobodu, nezávislost.
My jsme tentokrát do Ukrajiny přivezli program, který měl posílit a potěšit. Obě představení – Sávitrí a Andělé z lesa, která jsme se naučili v ukrajinštině, jsou o zázraku. Usoudili jsme, že prostě zázraky jsou teď na Ukrajině potřeba. Jako doprovodný program jsme nabídli stínodílnu, která s minimem prostředků může vytvořit radostný svět fantazie pro děti i dospělé kdekoli, třeba i v krytu. Stínodílnu s místními dětmi realizoval syn Štěpán se svojí slečnou Kateřinou. Dalším doprovodným programem byl koncert písní – Pavla zpívá (zpěv, kytara) a stálý host Luděk Vémola (zpěv, klarinet). Zahráli a zazpívali jsme písně lidové, z našich inscenací i vlastní tvorbu. Také jsme přidali i dvě ukrajinské písně, které měly svoji premiéru v Ivano-Frankivském parku a kterými jsme se také s Ukrajinou rozloučili.
Odjíždím z Ukrajiny s vědomím, že putinovské Rusko kousek po kousku krade tuto krásnou zemi a vraždí. Odjíždím, ale nechci Ukrajinu opustit. Kéž by třeba i naše přítomnost zde byla inspirací pro ostatní. O tom, že to má smysl, svědčí ohlas z představení Sávitrí, který vkládám na závěr:
Irina Mironova: Včera na mě zapůsobila hra “Savitri”. Loutkové divadlo stínů, dětství, vlny vzpomínek a ponoření do pohádky mě pohltilo. Živé neuvěřitelné nástroje, které vydávaly zvláštní zvuky, které tak dobře zapadaly do příběhu. Zvláštní poděkování za úžasný ukrajinský jazyk, ten český přízvuk je tak roztomilý. Co nám, současným Ukrajincům, tato pohádka ukazuje – že nic není nemožné, že i když všichni říkají „ne“, existuje i jiná cesta a neštěstí se změní v štěstí. Děkuji, drazí!
Вчора на відкритті вистава “Савітрі” вразила мене! divadlo Líšeň ляльковий театр тіней, казка, дитинство, хвилі спогадів та поринення в казку охоплювали мене. живі неймовірні інструменти, які видавали диковинні звуки, що так вписувались в історію.за чудову українську мову окрема подяка, чеський акцент такий милий.наскільки ця казка показує нам, теперішнім українцям, що немає неможливого, що навіть, якщо всі говорять “ні”, є інший шлях. і нещастя перетвориться в щастя. дякую, дорогі, за це!
Divadelní Festival vzájemnosti probíhal od 12. do 28. dubna 2024 v pěti ukrajinských městech Rivne, Žytomyr, Černihiv, Kyjev a Ivano-Frankivsk. Účastnily se divadelní soubory: Teď nádech a leť (Praha), Divadlo Líšeň (Brno), Divadlo Feste (Brno), Debora Štysová a kol. (Praha). www.festivalvzajemnosti.eu
Ohlasy Festivalu vzájemnosti v ukrajinských a českých médiích
