Zápis besedy po představení Putin lyžuje v Žilině

Slovenská beseda využila prostory žilinského kulturního centra Stanica – fungující železniční zastávky sloužící zároveň jako kulturní, umělecké a aktivistické centrum kritického uvažování i tvorby. Vedle sebe usedli Juraj Smatana (SK), učitel historie a odborník na ruskou propagandu, s Romanem Mácou (CZ) – analytikem think-tanku Evropské hodnoty bránícího liberální demokracii. Beseda se konala v roce 2016.
Hned v úvodu debaty upozornil Juraj Smatana na dvě důležité změny, které přinesly poslední roky a měsíce. První je dlouhodobá proměna občanské společnosti v jeho okolí. Během 90. letech totiž bojovala za ochranu přírody, na přelomu tisíciletí proti korupci a dnes se zaměřuje na otázku propagandy a boje proti desinformacím. Druhou změnou je obecné vnímání propagandy, kdy dříve s ní spojené otázky řešili menšinově hlavně aktivní občané. Po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem se ale téma propagandy dostává do mainstreamu. Nemluví se už o tom, co to je, ale jak s ní bojovat. Témata, na která aktivisté před rokem upozorňovali osamoceně, nedlouho před debatou převzal Evropský parlament . Zprávy, které ve své čisté formě rozdělují kontinent na rozpadající se dekadentní Evropu a Rusko popisované jako východní ochránce křesťanstva, totiž začínají pronikat skrze internet do stále více domácností.
Roman Máca připomněl především osud Ukrajinců postihnutých válkou. Lidí, kteří kvůli ní museli opustit své domovy a strádali hladem. Lidí, kterých se russkij mir (ruský svět) dotkl přímo a díky kterým lze poznat, co doopravdy přináší. Zasažení Ukrajinci se dle něj nechtějí účastnit „tradiční“ o informační války – jejich cílem je hlavně se vrátit domů. Jsou ale zneužíváni „mašinérií“ alternativních webů zpracovávajících jejich příběhy takovými technikami, aby čtenářům dodaly pohled na svět, který se od toho reálného značně odlišuje. Takových, které posouvají své publikum do jakési „virtuální reality“. A nejde jen o cílené desinformace. Do doby desinformační vstupujeme i z jiných důvodů. Například informací už je tolik, že jen zjišťování kontextu zabere neúměrné množství energie a času. Jen málo lidí se tak o něco podobného pokouší. Vstřebávané informace jsou pak útržkovité a často spíše cílené na emoce, než na opravdové porozumění situaci.
Největším úspěchem desinformačních webů jsou pak dle Juraje Smatany především ty chvíle, kdy proniknou do mainstreamu nebo (spolu)určují politickou debatu. Příkladem může být Slobodný vysielac, jehož posluchači zároveň hromadně volili předsedu krajně pravicové Ľudové strany Naše Slovensko a současného župana Banskobystrického kraje (víc ve článku Konšpiračné weby vychovávajú voličov pre Kotlebu). Díky státním penězům dnes členové a podporovatelé strany můžou desinformace šířit po celém Slovensku – např. zhmotněné v přednášce o rase a rasizmu . Nepravdivé a lživé informace navíc slouží nejen jako „mediální úderka extrémistů“. Když totiž s jejich podporou získávají politické pozice např. zástupci radikální pravice, může být pak pro mnoho lidí „menším zlem“ i jinak nevolitelný politik. Zároveň je pro desinformační weby úspěch i to, že dokázaly veřejnou debatu silně polarizovat a vytvořit si tak pomyslný prostor pro své čtenáře a posluchače. V některých případech pak polarizací dopomoci k další relativizaci zpráv seriózních médií, politického systému nebo přímo demokracie.
Fungování propagandy a desinformací je pak dle Romana Máci spojeno i se současným životem v „absolutním komfortu na gauči“. Česká republika je šestou nejbezpečnější zemí na světě a občané tak doopravdy neví, co znamená život v ohrožení. Přesto nahlas opakují, že „se mají špatně a za vše může Evropská unie, uprchlíci a/nebo islám“. Ano, problémy se zmíněnými tématy existují, ale je rozdíl mezi propracovaným řešením a panikou doslova „pumpovanou do hlavy“ desinformační mašinérií. Jak ale může něco takového fungovat v tak bezpečné a svým způsobem i spokojené zemi? Má jít o dva důvody. Ten první, politický, je postaven na dnes už nefungujících politických slibech. Například ten o dokončení slovenské dálnice byl už porušen tolikrát, že na něj lidé neslyší. Politik tak v nových poměrech spíše definuje nepřítele, který může doslova za všechno. Ideálně takového, který se ani nemůže bránit. Mezi voliči pak vzniká strach či nenávist, na které politik reaguje jednoduchým řešením. A lidé na „efektivní kroky“ v záplavě informací slyší. Pro weby je navíc v současné přemedializované době stále těžší zaujmout čtenáře, kteří je navštěvují a skrze reklamu přináší nutné finanční zdroje. Vznikají proto šokující zprávy se zavádějícími a zkratkovitými titulky. Ty se pak rychle šíří v sociálních sítích. K tomu všemu se nejen střední Evropa dostává do střetu geopolitického, spojeného především s ruským zájmem. A objevuje se tak stále více webů vyznávajících stejné přístupy, jako současný ruský prezident Vladimir Putin.
Konkrétní příklad spojení politického a geopolitického důvodu pro šíření falešných a zavádějících zpráv vidí na Slovensku Juraj Smatana. Upozornil na to, jak „rychle a efektivně zdejší nacisté přepli na Putina“. Lidé, kteří si ještě před pěti lety tetovali hákové kříže, teď vzhlížejí k Putinovi, pod jehož prezidentstvím státní média označují domnělé nepřátele za fašisty. Ještě viditelnější je změna u slovenských a maďarských nacionalistů. Ti si po dlouhá léta nemohli přijít na jméno, v posledních letech ale pod ruskou vlajkou pořádají společné demonstrace. Je pak obtížné bránit podobnému směřování, když zmíněná „pohoda na gauči“ po roce 1989 zastavila část lidí před vystoupením z „komfortní zóny“ k občanské společnosti. Podobně mluví také Roman Máca. Když proběhla Sametová revoluce, mnoho lidí najednou ustalo v práci. Mají přece „tu svobodu, demokracii a kapitalismus“, takže se „za dva roky budou mít jako v Německu.“ Dnes už je ale jasné, že to tak není. Místo usínání na vavřínech a pivní pohodě je totiž nutná tvrdá práce. A to především na sobě.
Na časté populistické volání po demokracii švýcarského typu, která by skokově přinesla změnu politického systému, pak upozornil Juraj Smatana. Přímé rozhodování referendy je sice zajímavé, ale bez opravdové občanské společnosti a vzdělání nemyslitelné. Přívrženci „přímé demokracie“ mají navíc obvykle o švýcarských referendech pomýlenou představu. Většina z nich totiž končí rozhodnutím NE, z čehož má vyplývat, že Švýcarsko není řízené referendy, ale kvalitními politiky a profesionálními úřadníky. Referenda jsou pojistkou. Jak by na Slovensku nebo v Česku dopadlo referendum o tvrdším vyhošťování cizinců nebo základním příjmu? Dle Smatany velmi pravděpodobně úplně opačně než ve Švýcarsku. Dokud nebudeme jako Švýcaři, nemůžeme chtít jejich dlouhá léta vytvářený systém. A pokud chceme začít s referendy, je nutné začít od referend místních v jednotlivých obcích. Tak, aby lidé přímo cítili dopady svých rozhodnutí a bezprostředně viděli, co vlastně odhlasovali.
Jak pak proti desinformacím a propagandě bojovat? Podle Juraje Smatany je to obtížné. V historii mohl k informacím, tehdy zhmotněným v bibli, jen kněz. Po objevu knihtisku získali přístup k posvátným textům v rodném jaze všichni gramotní a následné rozpory v interpretaci byly jednou z příčin třicetileté války. Před pěti lety ale do kapsy získal prakticky každý člověk nástroj k publikování informací, který obchází tradiční mechanizmy kontroly. Je tak nutné se učit kritickému myšlení. Středoškoláci ročně vyřeší několik stovek až tisíc matematických či chemických rovnic. Neudělají ale jedinou kontrolu článku na argumentační fauly. Není to totiž v osnovách ani učebnicích. Dnes, kdy jediný člověk s mobilním telefonem informuje průměrně 300 lidí, je mediální vzdělání nutné. Existují sice weby jako Zvol si info, stále ale jde o aktivitu osvícených, jedinců, aktivistů a občanských sdružení. Nejde o státní či institucionální šíření základního vzdělání. V České republice se navíc tématu propagandy a desinformací věnuje např. Česká televize nebo Český rozhlas, v případě Slovenska je ale situace opačná. A když už se o tématu mluvilo, televizní rada namítala, že v relaci bylo přítomno „pouze jedno názorové spektrum“.
A sami šiřitelé desinformací? Podle Juraje Smatany sami sebe vnímají jako alternativa. Reálně ale nenabízejí žádná řešení a svým postojem jen paralyzují společnost. Ve valné většině totiž bojují proti něčemu, ne za něco! Kdyby pak řešení nabízeli, nemohli by zároveň tvrdit, že je v demokratickém systému vše špatně. Nezvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem? To přece musí být nefungujícím státem a zfalšovanými volbami… Trump prezidentem? Média klamala, lhala a šířila falešné informace…
Svůj vliv má podle Romana Máci také to, že „internet snese doslova vše“. A jako „nejlevnější zábava“ nabízí nespokojeným občanům množství informací doslova „na míru“. Vzal jsem si půjčku a nemám na splacení? Je to jasné, může za to islám a uprchlíci. „Alternativní weby“ dávající podobné jednoduché odpovědi na velmi složité otázky pak můžou přinést zvrat i v tak důležitých otázkách, jako mohlo být hlasování o tzv. brexitu. Smatana dál odkazuje na příklad úspěchu lidových léčitelů v 90. letech, kteří podobně nabízeli možnosti alternativní léčby. Tím zásadním rozdílem ale je, že u nich si člověk ničí pouze vlastní zdraví. Skrze konzumování internetových lží ale může pomoci svrhnout politický systém pro všechny. A druhý den se vzbudit v takovém, který by ani nechtěl.
Dalším v debatě zmíněným problémem je podle Juraje Smatany stále nedokončená dekomunizace. Zatímco v Německu byla denacifikace výrazná, v bývalém Československu nánosy komunismu dodnes nezmizely ze školství nebo médií. Většina mladých lidí má navíc představu o komunismu zprostředkovanou hlavně skrze filmy, jako jsou například Pelíšky. Dřívější autoritativní režim je tak „prča“ bez kriminality nebo drog, kde mají všichni práci a byty. Je ale nutné upozornit, že komunistický režim precizně kontroloval mediální prostor a informace filtroval. Než se tak lidé v roce 1986 dozvěděli o havárii jaderné elektrárny v Černobylu, utekly dva týdny. Oproti tomu jsme dnes neustále bombardováni zprávami z celého světa a rychlost jejich šíření je neuvěřitelná. Za pár minut víme, kde a kdy se stal jakýkoli teroristický útok. Šikovně připravená propaganda tak může každou negativní zprávou útočit na naše „nejlepší vlastnosti“. Miliony roků „nastavované senzory zaručující naše přežití“ v nás proto můžou díky každodennímu bombardovaní hrozbami celého světa vytvářet hluboký pocit nejistoty.
Jakému médiu pak můžeme v současné situaci věřit? Podle Smatany rozhodně ne jednomu. Je nutné si zajistit takový přísun informací, který kombinuje několik různých zdrojů. Především pak lidí, kterým důvěřujete. A to i takovým, kteří neříkají zrovna to, co chcete slyšet. Zajímavým nástrojem, který podobnou kombinaci informací nabízí, je např. Facebook. Stačí totiž jedno kliknutí a můžete sledovat odborníky na nejrůznější témata – od politických až po ty technologické.
Ondřej Puczok