Kriplštreka

Brněnské Divadlo Líšeň není potřeba festivalovým divákům představovat. Na tento ročník Skupovky přivezli svou novou inscenaci Kriplštreka, která je součástí jejich cyklu Provokující divadlo (spolu s inscenacemi Putin lyžuje a Hygiena krve). Projekt propojuje jejich angažovaná představení s diskusemi – ne nutně o právě viděném, ale s různými odborníky, s aktivisty nebo novináři.

Pavla Dombrovská a Luděk Vémola jsou zapálení, mají obrovskou energii a přesvědčení, které na diváctvo valí. O něco tu jde. Nebojím se (a Líšeň se taky nebojí) tvrdit, že o demokracii. Nešlo mi (a ani jsem nechtěla) dívat se s odstupem. Nevím, jak reflektovat dílo, kterému záleží na formě, přesnosti a funkčnosti až na vzdáleném druhém místě. Kde se zvolené prostředky tak integrálně odvíjí od vnitřní tkáně představení, že všechny výtky házím za hlavu. Měla jsem pocit, že divák stojí před volbou buď celek přijmout, nebo odmítnout. S radostí jsem přijala, tak nabízím několik svých postřehů a pocitů.

Klienti Ústavu posledního tažení si hned získali moje sympatie. Čím to? Stylizace všech objevujících se postav je hraniční, ale u hlavních hrdinů ani u Lojzičky se, myslím, nepřevrací v parodii díky tomu, že se tvůrci maximálně upozaďují, všechnu pozornost směřují k loutkám, nedívají se na ně svrchu, jsou tam společně s nimi. Navíc vzpoura proti bezmoci, nuzáckému životu, jak píšou tvůrci v anotaci, proti složitému a neosobnímu zdravotnickému systému, proti lineárnímu času a ambicím, ve mně probouzela podobný zápal. Jak zemřít se ctí a neztratit sám sebe v bílých peřinách a uniformních pyžamech?

Pouliční hudební doprovod a písně, nepřesné, energické, opilecké, kde se přelévá krásné s falešným, střídají se momenty okouzleného poslechu a chuti si zacpat uši, podporují ambivalenci a tím se, myslím, celé představení prohlubuje. Vyprávění muže se postupně změní jen v neurčitou zvukovou stopu, postupem času slova ztrácí smysl i diváckou pozornost, což jen podporuje karnevalovou atmosféru. Život se cyklí, vyprávění se opakují, nevíme, jestli se mluví o událostech včerejšího dne nebo před třiceti lety. Bezdomovci se ukazují jako mýtické postavy žijící mimo nás, s hlubokou moudrostí a něhou, jejichž jediným spojením se světem jsou přístroje, rozhlas a lékaři bez tváře. Zároveň je ale tvůrci nekompromisně snižují naivitou, hrubostí a alkoholem. Díky tomu vzniká vrstevnatá a podmanivá událost, kterou stačí nechat na sebe působit.

Eliška Peřichová, Skupa´s Daily no. 4, 16.6.2024

Český divadelní soubor Divadlo Líšeň uvedl představení „Crippletrek“, které vypráví o konci života dvojice churavých staroušků. Příběh prostoupený černým humorem nám ukázal, jak karikaturní může být realita takových lidí

Hrdinové hry si bezpochyby získali mé srdce svou neobratností a autentičností. Navzdory mnoha pádům a ranám osudu dokázali znovu vstát a jít dál životem. Staroušci se potýkali s mnoha problémy, a ve chvíli, kdy nejvíc potřebovali pomoc zvenčí, je lékaři nebrali jako pacienty, ale jako vetřelce.

Místy absurdní scény vyvolávaly v hledišti záchvaty smíchu a dohromady působily jako jakási pohádka pro dospělé. Přesto se hlavní poselství inscenace neztratilo v černém humoru. Představení připomínalo, že lidé bez domova, stejně jako každý jiný, potřebují, aby někdo vyslechl jejich příběh. Jednou uslyšíme, jak stařík poznal lásku svého života – Alžbětu – a jindy se s námi podělí o hluboké filozofické úvahy.

Deformované hlavy postav v důvtipné animaci Čechů se stávaly plnokrevnými bytostmi – nejenže se pohybovaly, ale i tančily a hrály melodie na hudební nástroje. Tuba, akordeon a písně v podání Dombrovské a Vémoly umocnily půvab inscenace. A v co se může na jevišti proměnit hygienická rouška nebo žehlička? Pavla a Luděk z nich vytvořili výrazné postavy lékařů s defibrilátorem. Publikum propuklo v hlasitý smích a potlesk nebral konce.

„Crippletrek“ vybízí k zamyšlení nad tím, zda ještě dokážeme překročit stereotypy hluboko zakořeněné v nás a podat pomocnou ruku lidem v nouzi – bez ohledu na jejich původ či finanční situaci.

// ANIMO MAGAZINE
// Cecylia Cesarz