Putin lyžuje

Putin lyžuje

Jevištní reportáž na motivy knihy Anny Politkovské zavražděné v roce 2006.

Scénář: Pavla Dombrovská (na motivy Ruského deníku Anny Politkovské)
Režie: Pavla Dombrovská
Loutky: Marika Bumbálková
Kostýmy a rekvizity : Matěj Sýkora a Lenka Jabůrková
Výroba scény: Luděk Vémola
Hudba: Tomáš Vtípil; ruské a čečenské lidové písně;
hudba v představení užita na základě licence OSA:
lidová píseň EJ UKHNEM, úprava Aleksandrov Boris Aleksan

Pro diváky do 12 let nepřístupné
Délka představení 60 minut

 

Technické podmínky

O hře

Jevištní reportáž zpracovává téma nástupu Putina k moci a směřování Ruska k totalitě. 

Stejně jako kniha Anny Politkovské Ruský deník také inscenace spojuje formou montáže příběhy, politické souvislosti i prosté lidské osudy.

Hraje se ve vojenském stanu okolo velkého psacího stolu  sloužícího jako dějiště pro “výjevy z Ruska”.

V případě zájmu zajistíme besedu o prokremelské propagandě v médiích.

Inscenace získala v roce 2011 cenu za režii a Cenu Jana Wilkowskiego v oboru loutkové animace na mezinárodním festivalu Spotkania v Toruni. Na festivalu Valise 2012 v Łomże ocenila porota herce účinkující v inscenaci – Luďka Vémolu a Tomáše Machka.

Z programu inscenace

„Ukázalo se, že ani zdaleka nejsme tam, kde jsme sami sebe viděli při jásání nad příchodem Gorbačova a na manifestacích s Jelcinem, ale kdesi na cestě mezi stalinskou epochou a brežněvismem. Jenže ta cesta navíc vede zpět, od brežněvské stagnace do dob Stalinových, kdy je dovoleno všechno. Což je strašné zjištění… Myslím jak to, že máme takovou státní moc, tak to, jací jsme my sami. Přesněji řečeno: jací jsme my sami, taková je i státní moc…“
(z knihy Anny Politkovské Putinovo Rusko, přeložil Libor Dvořák)

 

ANNA STĚPANOVNA POLITKOVSKÁ (1958–2006)

Anna Politkovská se proslavila jako novinářka týdeníku Novaja gazeta, pro který psala od roku 1999 do 2006. Do tohoto období spadá nástup prezidenta Vladimíra Putina a druhá čečenská válka.

Obě tato témata stála ve středu pozornosti nebojácné novinářky, která psala o porušování lidských práv v Čečensku a o omezování osobní svobody v Rusku. Ve své poslední knize Putinovo Rusko obvinila ruskou tajnou policii z pokusu o návrat k diktatuře sovětského stylu.

V zahraničí si svou prací získala velký obdiv a byla oceněna řadou prestižních cen.  V její zemi jí bylo vyhrožováno, přežila několik pokusů o vraždu, především otrávení jedem. V říjnu 2006 byla nakonec zastřelena ve svém domě v Moskvě.

Její smrt opět připomněla, jak nebezpečné je v Rusku novinářské povolání. Na stránkách Fondu na obranu publicistiky (www.gdf.ru) je seznam novinářů zahynulých v Rusku v důsledku své práce. Seznam od roku 1991 do dubna 2010 obsahuje 330 jmen. Tento seznam ale nezahrnuje právníky, lidsko-právní aktivisty či opoziční politiky, jejichž násilná úmrtí jsou v Rusku také častá. Pátrání po vrazích téměř nikdy nevede k jejich dopadení, stejně jako je to v případu Anny Politkovské.

 

 Otevřený dopis prezidentským kandidátům (leden 2003):

 …Chtěli bychom slyšet, jak by se každý z vás zachoval, kdyby byl zvolen; zda by se postaral o opravdu nezávislé a nepředpojaté vyšetřování, které by dosáhlo toho, že stěna mlčení kolem smrti našich nejbližších spadne… Současný prezident Ruské federace měl nejen formální, ale i morální povinnost na naše otázky odpovědět – vždyť smrt našich blízkých byla a je v přímém vztahu k jeho politické  kariéře a k jeho rozhodnutím. Jeho tvrdou linii lid této země podpořil v minulých prezidentských volbách právě po explozích obytných domů. Byl to právě Putin, kdo osobně vydal rozkaz použít na Dubrovce omamný plyn…”

 Otázky k výbuchům obytných domů:

  1. Proč moc zabránila vyšetřování událostí v Rjazani, kde byli pracovníci FSB v přípravě takového výbuchu obytného domu přímo usvědčeni?
  2. Proč předseda Státní dumy Selezňov výbuch domu ve Volgodonsku oznámil tři dny předtím, než k němu vůbec došlo?
  3. Proč nikdo nevyšetřil nález pytlů s hexogenem, označených nápisem CUKR, k němuž došlo na podzim 1999  na vojenské základně v Rjazani?
  4. Proč se na nátlak FSB přestalo vyšetřovat předání hexogenu z vojenských skladů v Rjazani prostřednictvím výzkumného ústavu Roskonverszryvcentr do nastrčených firem?
  5. Proč byl zatčen advokát Michail Trepaškin, který identifikoval agenta FSB, který si pronajal prostory v domě  v Gurjanovově ulici, kam byla nakonec umístěna výbušnina?

 Otázky k Dubrovce:

  1. Proč rozhodnutí o útoku s použitím plynu padlo právě ve chvíli, kdy se začaly rýsovat zcela reálné možnosti osvobození všech rukojmích?
  2. Věděly úřady, že k výbuchu ve skutečnosti nedojde?
  3. Proč byli všichni teroristé včetně těch zcela bezmocných pobiti, místo aby je zásahová jednotka zajala a poskytla tak možnost je během vyšetřování vyslechnout?
  4. Proč úřady utajily existenci Ch. Tekirbajeva, který se na obsazení Divadla na Dubrovce rovněž zúčastnil, z něhož se později vyklubal agent FSB, a který poté, co jeho jméno vešlo ve známost, zahynul při automobilové nehodě?
  5. Proč během speciální osvobozovací operace nebyla rukojmím poskytnuta první pomoc, což nakonec vedlo ke smrti 130 lidí?

 (Anna Politkovská: Ruský denník)

v ruštině: http://www.zalozhniki.ru/roo/56356.html

 

V inscenaci jsou zmiňovány skutečné události, se kterými se můžete seznámit na těchto internetových stránkách:

Výbuchy domů: www.terror99.ru
Beslanská tragédie: www.pravdabeslana.ru, www.golosbeslana.ru

Další zdroje o současném dění v Rusku:

www.kasparov.ru
www.grani.ru
www.novayagazeta.ru
www.gdf.ru

Jak Putin ke štěstí přišel
Jana Machalická
Lidové noviny 7/10/2010

K obrazu současné ruské politiky jako obludné frašky stačil režisérce Pavle Dombrovské jen omlácený psací stůl. A loutky – „matrjošky“, které se výmluvně vyklápějí jedna z druhé, z Lenina Stalin a z něj Putin, který v závěru mocnou silou doslova vytlačí ze svých útrob ušatého méďu.

Putin lyžuje Divadla Líšeň podle knihy zavražděné novinářky Anny Politkovské se hlásí k žánru dokumentárního a politického divadla. A naplňuje ho vskutku originálně: hraje se ve vojenském stanu a jedinou dekorací je psací stůl. Na něm, pod ním i v jeho šuplíkách se odehrávají tristní obrazy z dnešní Rusi. 

Groteskněinsitní forma připomene někdejší Klestilové opus Standa má problém v režii Karla Krále, který stvořil podobné domácí panoptikum s dvourozměrnými papundeklovými loutkami s reálnými hlavičkami. Putin lyžuje by mohl být označen i za morytát svého druhu, protože příběh báťuškova pochodu na Moskvu je hrůzostrašně absurdní. Matrjošková loutka Putin (s autentickou tváří) se dá vodit z různých stran, třeba jí náhle „narostou“ chapadla jako chobotnici, pak jezdí na lyžích i v tanku, létá jako raketa a koupe se ve zlaté vaně ovíván dívkami. A Lenin a Stalin se nad ním vznášejí jako dobromyslní kmotři.
Všechno obstarávají dva výborně disponovaní herci, kteří nejenom umí hrát z různých zákoutí zvláštní dekorace, ale jejich vypjatě expresivní styl žene inscenaci k působivé jarmarečnosti. Vylézají z podsvícených šuplat stolu, zapalují plynometem svíčky za zemřelé, přetělesňují se v teroristy i oddané úředníky. Když se pak rozeběhnou podivuhodné teroristické útoky od Moskvy až po Beslan, do zásuvek padají plechové siluetky neznámých lidiček. Hoši si je pak připnou na své mantly jako metály…Režisérka Pavla Dombrovská obstarává k „dění v psacím stole“ věcný komentář – čte vybrané pasáže z Politkovské knihy a divák si postupně uvědomuje obludnost reality, kterou zatím vnímal jako roztříštěný sled událostí v daleké zemi. Jen Dombrovské záměrně neherecký projev je drobnou vadou na kráse, asi by vyšlo lépe, kdyby se text četl s potřebnými významy a akcenty.

Dopis od senátora a válečného zpravodaje
Jaromíra Štětiny
Vážení členové divadla Líšeň,
začátkem listopadu jsem shlédl v Brně vaši inscenaci Putin lyžuje. Představení mě oslovilo svou hlubokou pravdivostí a schopností posuzovat vážné politické téma s krutou ironickou nadsázkou. Považuji uvedení této inscenace za významný dramaturgický čin a doporučuji jej každému, kdo by chtěl sdílet hluboký umělecký a lidský zážitek.. 

To, že se inscenace opírá o texty ruské novinářky Anny Politkovské, před časem zavražděné v Moskvě, pro mne samotného znamená silný osobní zážitek. Anna Politkovská byla mou novinářskou kolegyní a osobním přítelem. Děkuji vám, že jste zvolili právě její slova k zobrazení dnešního Ruska.
S přátelskou úctou
Jaromír Štětina
23/11/2010

 

Obžalovaný: Vladimír Putin
Radka Kunderová
Loutkář 4/2010

Unikátní politická satira divadla Líšeň

Žena s dlouhými havraními vlasy a uhrančivýma očima stojí ve vojenském stanu a žaluje Vladimíra Putina. Na dvoře brněnského volnočasového centra Lužánky se odehrává vášnivé občanské gesto principálky Divadla Líšeň Pavly Dombrovské. 

Před pouhou dvacítkou diváků, zcela stranou od společenského života, předčítá z deníku novinářky Anny Politkovské a propůjčuje tak hlas kritičce putinovského režimu, která byla zastřelena neznámým pachatelem v roce 2006. Společně žalují bývalého ruského prezidenta a nynějšího premiéra z tolerování, či dokonce podporování terorismu, omezování osobních svobod a donebevolající nadutosti.
Ošuntělý stůl se zásuvkami ožívá díky dvěma hercům, jejichž vynalézavé groteskní gagy zdaleka nepředstavují pouhé ilustrace k epizodám předčítaným Dombrovskou z knihy. Většinou jsou natolik životné a mnohovýznamové, že má divák co dělat, aby stíhal sledovat pohyb divadelního znaku a kontexty metafor. Ze stolu vyskakují zásuvky coby problémy, které se Putin snažil „strčit do šuplíku“….Inscenace je tvořena pozoruhodnou kombinací činohry s divadlem objektů a vytváří tak originální „loutkovou“ politickou satiru, jakou od časů scénického čtení Karla Krále Standa má problém české divadlo snad nepamatuje.
Brněnská divadelnice se zcela ztotožňuje s pohledem Politkovské a nijak neusiluje o politickou korektnost či vyváženost. Naopak předkládá zcela jednostranný, antiputinovský obraz Ruska posledních let a vytváří tak – na naše poměry – vzácně vyhrocené, ryze politické divadlo… 

Takový jako Putin
Iva Mikulová
Divadelní noviny 9/2010
…drobné herecké etudy doplňují čtené pasáže z knihy, které však v průběhu inscenace začínají převládat nad hereckou akcí. Zpočátku ironické a odlehčené ladění se postupně mění v obžalobu Putina; prostor pro jeho obhajobu však chybí, stejně jako možnost, aby se diváci alespoň nadechli.

Dění v tísnivém, tmavě hnědém vojenském stanu je koncentrováno k již značně opotřebovanému dřevěnému stolu, který slouží jako hrací plocha. Desku stolu proměňuje Kniha jejím kolmým zvednutím v promítací plátno, za které je zároveň možné schovat a nachystat potřebné rekvizity. Povedené jsou symbolické scénické obrazy, jako například sfoukávání svíček za zabité novináře a jejich „pohřbívání“ do polorozpadlých šuplíků, méně již přehnané snahy o karikaturu hloupých ruských přisluhovačů Putina (s nezbytným kozáčkem na ruskou hudbu)….
…Pavla Dombrovská předčítá z knihy Ruský deník přímou obžalobu Putina za události v Dubrovce, Beslanu či mu dává vinu za vyvraždění politicky nepohodlných osob. Ironicky kritizuje snahu se vylhat z odpovědnosti. Smutně bezmocně vzhledem k nastíněným událostem vyznívá jmenování nového prezidenta, Putinovy „přílohy“, stoupence Medvěděva. V lavinové smršti zločinů (promítání počtu mrtvých osob na desku stolu evokuje seznamy mrtvých na stěnách vzpomínkových míst) převažuje celkové agitační vyznění stoupenců bojovníků za svobodu více, než samotná scénická podoba představení. Počáteční hravost loutek se mění v stále sílící pocit politického boje za padlé, kterému však chybí alespoň částečný odstup. 

Blogy a poznámky
Vojtěch Varyš
Divadelní noviny 16/2010
…Nejsem sice žádný Putinovec, ale jsem skeptický k západoevropskému pohledu na Rusko (i v případě že, ho prezentuje autentický Rus, jako Anna Politkovská). Liberální demokracie západního typu, včetně konceptu lidských práv a nezpochybnitelné ceny lidského života není nic, co by muselo platit všude na světě, a že Rusko bylo z pohledu „civilizované Evropy“ vždycky trochu někde jinde, víme přece všichni. Má smysl pátrat po tom, kde tedy, a proč, ale nemá smysl se nad tím pohoršovat a jak soudím já, ani se tomu podivovat. 

Jistě, politické divadlo má být zaujaté, to je v pořádku. Ale nemusí být demagogické. Může pracovat s nečekanými informacemi (nic, co v knize a představení zaznělo, už nebylo dříve uvedeno např. v běžném zpravodajství České televize), mohlo by přemýšlet, proč jsou věci tak jak jsou, místo patetického zvolávání u kormidla jsou svině, probuďte se!
Poté, co jsem u Vrchního soudu vystoupal s Procesy Spitfirů k samotným vrcholům divadelního umění, jsem byl nucen s Depresivními dětmi sestoupit ke dnu téhož, aby mě Líšeň dovedla do samotného zapáchajícího podsvětí divadla…. 

Políček salámové emigraci
Nasťa Astašina
Divadelní noviny 18/2010
Na festivalu …příští vlna/next wave… jsem viděla projekt brněnského divadla Líšeň Putin lyžuje. Je to politická inscenace. Politické divadlo dělal Bertolt Brecht a mnoho dalších. Nyní jde ovšem o vzácný jev divadelního života nejenom v Česku, ale v celé Evropě.


Obsah: beslanská tragédie, teroristé v Divadle na Dubrovce, zavraždění ruští novináři, Čečna a mnoho dalšího. Všechno, před čím jsem šťastně ujela. Ano, je to dobré spasit se, odjet a více nevzpomínat. Jistě taky soucítit, občas tam pobýt, a upřímně řečeno mít radost z toho, že všechno to je někde daleko. Že se mě to už příliš netýká. Problémů je pochopitelně dost: „byznys“, cizinecká policie, hledání bytu. Život emigranta není lehký. Proto občanský postoj, smělost a angažovanost českých herců a režisérky Pavly Dombrovské v ruském tématu a současných ruských problémech nevyvolává jenom nadšení a údiv, ale u mě osobně i stud. Jsou to Češi a znepokojuje je to! Nelitují úsilí ani peněz a něco dělají. Ve skutečnosti jsou znepokojeni víc než já, stále ještě občanka Ruska. Pravdu měl jeden z nás, který se vyjádřil v tom smyslu, že jsme „salámová emigrace“. Přijeli jsme za ekonomickým blahobytem a klidnějším životem. Přijeli jsme užívat si, ne tvořit. Škoda? Jistě. Ale položit si tyto otázky ve mně vzbudila právě tato inscenace. Ne ten, který na nás útočil zmíněnou definicí. I když má svým způsobem pravdu….
…Uprostřed otevřeného jeviště stál obrovský účetnický stůl se zásuvkami. Z nich vytahovali herci Divadla Líšeň své loutky a rekvizity pro svoji hru. Říkala jsem si: opravdu bych nechtěla být jednou z loutek tohoto byrokratického stolu. To by totiž znamenalo jedno: moje osobní svoboda je jen mou iluzí, kterou se chlácholím při svých pražských starostech o chléb svůj vezdejší a pokusech o nadhled nad událostmi v Rusku.
Nasťa Astašina (bývalá herečka divadla Dřevo, od začátku 90. let minulého století žije v Praze)

 

Kontaktujte nás