Domovní requiem (zlá hra)

Domovní requiem (zlá hra)

Groteskní maňasová exhibice o životě a smrti v blahobytu konzumní společnosti.

Scénář: Pavla Dombrovská a kolektiv
Režie: Pavla Dombrovská
Hudba: Tomáš Vtípil
Scéna: Antonín Maloň a Luděk Vémola
Loutky: Petra Kubáčková

Pro dospělé diváky
Délka představení 60 minut

 

Technické podmínky:

  • čas na přípravu: 3 hod.
  • délka představení: 50 min.
  • čas na demontáž: 1 hod.
  • tma
  • jeviště 4x4x4m
  • 400V/16 A (po domluvě lze i 230V)
  • jeviště maximálně 40 cm nad hledištěm, vhodná je elevace
  • při představení je používán oheň (hoří petrolejem napuštěné proužky požární deky v kovové konstrukci, oheň trvá cca 2min, scénu s ohněm nelze vypustit) podrobný popis a nákres ohně

O hře

Inscenace vznikla na základě kolektivních improvizací, inspiruje se tradicí tzv. rakvičkáren. Využívá charakteristickou poetiku lidového divadla – drsnou a lascivní a vytváří groteskní obraz konzumního životního stylu.

Inscenace získala festivalu Skupova Plzeň 2004 získala ceny za scénografii, dramaturgii a režii, na festivalu Bábkarská Bystrica 2004 hlavní Cenu Henryka Jurkowského a na mezinárodní přehlídce LUTKE 2004 v Lublani Cenu za originalitu.

Ohlasy

Punch and Judy z Česka
Silvia Brendenal
Magazin fűr puppen, Figuren und Objekttheater /2004 /z recenze na loutkářskou část festivalu UNIDRAM 2004 v Postupimi
…Domovní requiem, tak se nazývá nemilosrdná maňásková inscenace divadla Líšeň, kterou považuji za událost loutkářské části festivalu. Tato hořká a zlá groteska „o životě a smrti konzumní společnosti (sic!) zobrazuje lidskou zkaženost a vypráví o ní drastickými prostředky pouličního divadla.

 Scéna – plechový objekt připomínající ponorky Julese Vernea – nabízí v různých úrovních pohled do struktury společenského života. V podzemí sídlí krysy, na ulici jejich krotitel, ještě výš žijí maloměšťáci se všemi svými nesplněnými vášněmi a chtíči, hned nad nimi vykonává svou službu lehké řemeslo a úplně nahoře si anděl zoufá nad svým dílem. Na konci jen zaniká, co zaniknout musí. Krev teče proudem a Radim Babák, Pavel Novák a Luděk Vémola přijímají potlesk za svou vynikající hru s bizarním loutkovým souborem.  

 

Šerosvit se nekonal
Vladimír Just
Divadelní noviny, listopad 2003 /z článku o festivalu Spectaculo Interesse/
….To, co je v činohře tohoto typu mnohdy primitivním návratem k samoúčelnému naturalismu (soulože, znásilnění, vraždy, drogy, krev, automobilové honičky), bylo v provedení brněnských loutkoherců a jejich plechového černého spektáklu groteskní jevištní poezií. Dokazují, že prvními světovými „cool“ či „fuck off“ dramaty byly české rakvičkárny…“

 

Ostrava opět srdcem loutkářského světa
Petr Pavlovský
Loutkář 6/2003
…jeho noční, venku hrané Domovní requiem by se také mohlo jmenovat Na plechárně, protože důmyslná a složitá scénografie z ničeho jiného než z plechu nebyla. Drsný materiál byl apriorním výrazem drsného obsahu a samozřejmě implikoval a bez nebezpečí poškození umožňoval i drsné zacházení. Byla to moderní maňásková groteska (se zcela zakrytými herci), která nejenom mírou drastičnosti, brutalit, perverzáren a prasáren všeho druhu, úchylek nad pomyšlení odporných a vášní nevýslovně ubohých, ale i uměleckým účinem a v neposlední řadě vkusem, předčila všechna cool dramata, co jsem jich kde viděl.

 Základem byl, jak jinak humor, vyplývající mnohdy už z pouhé transpozice všeho odporného na periferii dnešní civilizace do světa maňásků. Opět se potvrdilo, že loutkové divadlo má sice svá omezení, ale na druhé straně má i četné „komparativní výhody“, významové prostory, kam za ním ostatní divadlo nemůže, i kdyby se jeho herci přetrhli (což pro maňásky, jak jsme viděli, není sebemenší problém). Bylo to divadlo navýsost současné, veskrze loutkové a totálně kontaktní, divadlo, které se směle může poměřovat se současnými výboji evropského divadelnictví. K jeho ocenění snad porotě chybělo více mladické otevřenosti a citu pro bolesti té euroamerické civilizace, ve které dnes žijeme… 

 

Dopis od výtvarníka Milivoje Husáka
21/3/2005
… šílená, z odpadu zplichtěná scéna, jakýsi děravý zikkurat končící rachotící plechovou karikaturou obydlí. Odporní lesklí maňásci, tančící krysy, ze strojku na maso padá sekaná, létají krvavé kosti, z děr stříká krev a nakonec celá tato Sodoma – jako v Zeyerově Domu U tonoucí hvězdy – snad – očistně shoří. Vše je hlučné, vlezlé, odporné. Skvělé, k mezi fyzického zhnusení dovedené představení, třeskutá moralita, jejímž kmotrem by mohl být Josef Váchal, říznutý ovšem vším tím, co lze dnes na jevištích spatřit. 

 Zvláštní moment: hnus je asi mnohem silnější, je-li zprostředkován čímsi jako odpadky hmoty, než hereckou akcí živých herců, snad pro tu odosobněnost, která snese všechno. Moralita, která stylizuje zlo do obludné, hypertrofované podoby – to je základ všeho lidového čtení, kramářské písně a „pokleslé“ literatury. A ještě hlubší základ toho všeho je biblická věta o „mzdě za hřích, kterou je smrt.“  

 

Divadlo z jiné planety
Tomáš Vokáč
Divadelní noviny, listopad 2003 /z článku o festivalu …příští vlna/next wave…/
…Brněnské divadlo Líšeň odehrálo hrubou, brutální, perverzní, temnou, ale především groteskní a parodickou loutkohru Domovní requiem. Pomocí figurek, jako je prostitutka, houmlesák, prostoduchý frajírek nebo nenormální pár postarších manželů, zesměšňuje představení život současné konzumní společnosti. Každá z nich má určitý stereotyp a zvláštnost, které ji nakonec zahubí. 

 Prostitutku například rozsápe vlastní červený telefon, prostředek jejího výdělku. Manželskému páru, který neustále sleduje televizi, je tato magická skříňka implantovaná přímo do hlavy, a jak říká papírová hlava hlasatelky, už je nikdy neopustí. Na to vše dohlíží loutka anděla v růžovém kostýmu… Herci pracují s absurdním humorem a vytvářejí divokou frašku. Loutky se navzájem nešetrně tlučou, nadávají si, likvidují se, což patří do každé správné rakvičkárny. Propracovaná výprava, mnoho scénických nápadů i výrazný světelný a hudební doprovod vytvářejí z tohoto představení zábavnou loutkářskou coolness grotesku.

 

Kontaktujte nás