Kriplštreka
Dobrodružná jízda klientů Ústavu posledního tažení.
Mrzácká vzpoura proti bezmoci, smrti a nuzáckému životu. Na jevišti masky, loutky, stroje, stíny, živá muzika.
Námět, scénář, režie a hudba: Pavla Dombrovská s přispěním Luďka Vémoly
Scéna, rekvizity, světla a zvuk: Luděk Vémola s přispěním Pavly Dombrovské
Masky a loutky: Jakub Růžička
Hrají, zpívají, svítí a zvučí: Luděk Vémola a Pavla Dombrovská
Pro dospělé / 50 minut
INSCENACE ZÍSKALA CENU MĚSTA PLZNĚ NA FESTIVALU SKUPOVA PLZEŇ 2024 (Cena za masky k inscenaci – Jakub Růžička)
O hře
Dvojice bizarních ztroskotanců rozehraje v završujícím velkolepém gestu fantaskní road-movie plnou černého humoru, krutosti, něhy i podmanivých poetických obrazů.
Věnováno těm, kteří žijí navzdory překážkám vlastního těla i nepřízni osudu.
Inscenace je součástí cyklu Provokující divadlo.
Technické podmínky
- tma
- jeviště 4x4x2,3 m
- 230V 16A
- čas na přípravu 2 hodiny
- demontáž 1 hodina
Media KIT
Propagační materiály(plakát, program, foto)
…Svěřovala jsem se, že mi během představení Kriplštreka Divadla Líšeň vyhrkly slzy dojetí. Příběh o umírání, sociální problematice a posledních přáních se mě hluboce dotknul…
Ema Šlechtová, Skupa´s Daily no. 4; 16.6.2024
VY ZKURVENÝ SVINĚ, MÁM VÁS RÁDA
Brněnské Divadlo Líšeň není potřeba festivalovým divákům představovat. Na tento ročník Skupovky přivezli svou novou inscenaci Kriplštreka, která je součástí jejich cyklu Provokující divadlo (spolu s inscenacemi Putin lyžuje a Hygiena krve). Projekt propojuje jejich angažovaná představení s diskusemi – ne nutně o právě viděném, ale s různými odborníky, s aktivisty nebo novináři.
Pavla Dombrovská a Luděk Vémola jsou zapálení, mají obrovskou energii a přesvědčení, které na diváctvo valí. O něco tu jde. Nebojím se (a Líšeň se taky nebojí) tvrdit, že o demokracii. Nešlo mi (a ani jsem nechtěla) dívat se s odstupem. Nevím, jak reflektovat dílo, kterému záleží na formě, přesnosti a funkčnosti až na vzdáleném druhém místě. Kde se zvolené prostředky tak integrálně odvíjí od vnitřní tkáně představení, že všechny výtky házím za hlavu. Měla jsem pocit, že divák stojí před volbou buď celek přijmout, nebo odmítnout. S radostí jsem přijala, tak nabízím několik svých postřehů a pocitů.
Dlouho jsem jen pozorovala starého muže, jeho pohyby a tvář. Masky, zároveň používané jako loutky v kombinaci s lidskýma rukama, mě fascinovaly. Klienti Ústavu posledního tažení si hned získali moje sympatie. Čím to? Stylizace všech objevujících se postav je hraniční, ale u hlavních hrdinů ani u Lojzičky se, myslím, nepřevrací v parodii díky tomu, že se tvůrci maximálně upozaďují, všechnu pozornost směřují k loutkám, nedívají se na ně svrchu, jsou tam společně s nimi. Navíc vzpoura proti bezmoci, nuzáckému životu, jak píšou tvůrci v anotaci, proti složitému a neosobnímu zdravotnickému systému, proti lineárnímu času a ambicím, ve mně probouzela podobný zápal. Jak zemřít se ctí a neztratit sám sebe v bílých peřinách a uniformních pyžamech?
Pouliční hudební doprovod a písně, nepřesné, energické, opilecké, kde se přelévá krásné s falešným, střídají se momenty okouzleného poslechu a chuti si zacpat uši, podporují ambivalenci a tím se, myslím, celé představení prohlubuje. Vyprávění muže se postupně změní jen v neurčitou zvukovou stopu, postupem času slova ztrácí smysl i diváckou pozornost, což jen podporuje karnevalovou atmosféru. Život se cyklí, vyprávění se opakují, nevíme, jestli se mluví o událostech včerejšího dne nebo před třiceti lety. Bezdomovci se ukazují jako mýtické postavy žijící mimo nás, s hlubokou moudrostí a něhou, jejichž jediným spojením se světem jsou přístroje, rozhlas a lékaři bez tváře. Zároveň je ale tvůrci nekompromisně snižují naivitou, hrubostí a alkoholem. Díky tomu vzniká vrstevnatá a podmanivá událost, kterou stačí nechat na sebe působit.
Eliška Peřichová, Skupa´s Daily no. 4, 16.6.2024
Podobná představení
